Hlad bolí, ale hubenost za to stojí!!!

Poslední dny

15. června 2015 v 9:50 | Nelie |  Info
Něco málo z posledních dní.


Pár dnů jsem sem zádný článek nepřidala a i tenhle píšu s přemáháním. Řekla bych, že to bude před dovolenou poslední článěk a ozvu se až po ní.

Neměla jsem sílu o tom psát, pořád nemám, ale cítím trochu povinnost a snad se mi i uleví.

Faktem je, že jsem dietu tak trochu mršila... de facto od doby, co byla babička v nemocnici. Její stav se ale zlepšil a já se chytla naděje a začala tak trochu i zase žít. Začala jse plánovat dovolenou, jak do ní zhubnu, začaly se řešit poslední detaily.

Minulé úterý (9.6.2015) nastal zlom. Psala jsem mamce o dovolené a ona mi najednou volala a nakřáplým hlsem mi sdělila, že babička se zhoršila... že jí začaly selhávat ledviny. Byla jsem v práci... zase... už podruhé za tu dobu jsem se vzadu ve skladu složila s pláčem.
V hlavě jsem měla, že za ní prostě musím do nemocnice. Ve středu jsem šla zase do práce a už jsem si plánovala, jak na čtvrteční prostě pojedu domů a půjdu do nemocnice, že to taky může být naposledy.
Ve 13:30 mi přišla od mamky zpráva, že babička v 10:40 umřela a pohřeb je v pátek v 13:00.
Zase jsem byla v práci... zase jsem cítila kromě jiné bolesti, vinu vůči sobě, že nemůžu být s rodinou.

Když jsem byla v práci, nějak mi to nedocházelo. Večer se mnou byla kamarádka, pily jsme... zajedla jsem to.
Ránoto na mě padlo. První, co jsem po probuzení ucítila, byla tupá bolest v hrudi. Nevěděla jsem, co dělat. Byla sjem totálně v háji. A věděla jsem, že o víkendu budu sama. Že po pohřbu a smuteční hostině přijdu na byt a budu sama.

Brečela jsem jen, když jsem byla sama.

V pátek to začalo. Ráno jsem se oblékla do černého a vyrazila domů. Nechtělo se mi, bylo zle. Snídala jsem jen kafe.
Měla jsem z nadcházejících momentů vyloženě panický strach. Ani to teď nedokážu slovy vyjádřit, ten den se snažím vymazat z hlavy.

Přijely babiččiny dvě sestry a brat + dvě moje tety a syn od nejstarší tety. Seděly jsme v pokoji, já pila vodku s džusem. Moje mamka (babiččina dcera) byla v pohodě, měla v sobě léky na uklidnění a to jí to pomohlo zvládat. Bratr to prožíval podobně jak já. Viděla jsem, že ho to bolí, ale stejně jako já, nechtěl to dávat před osatatními najevo.

Na pohřbu jsem si doslova vydupala, že se na babičku půjdu podívat do rakve. Mamka nechtěla (chtěla jít s tetou sama), ale já na tom trvala a tatka se postavil za mě. Nebyla jsem za ní v nemocnici a chtěla jsem se s ní rozloučit aspoň takto.

Byl to otřesný zážitek (ale ty výčitky, že jsem za ní nebyla, byly horší). Pořád ji mám před očima. Jakoby spala, dokonce se snad i trochu usmívala. Vypadala, že teď už je jí dobře.

Měla duchovní obřad, o to emocionálnější to pro náš bylo. Konalo se to jen v malé obřadní síni. Byly jsme tam jen my... její nejbližší rodina.
Pomodlily jsme se za ni... možná se mi někdo vysměje, ale já se jí v duchu omluvila, že jsem za ní nebyla v nemocnici, že ji mám moc ráda, že mi bude moc chybět.

Po pohřbu se šlo domů, dali jsme si oběd. Babiččiny oblíbené říýky z bramborovým salátem (mimochodem i moje nejoblíbenější jídlo). Čas jsem pak trávila s tatkou a bráchou v pokoji (ostatní byli vedle). Přohlíželi jsme si fotky, bylo mi fajn. Jak alepak všichni odešli, začalo to na nás padat. Mamka s tetou se distancovali a já se rozhodla jít.

Celou cestu domů jsem probrečela. Sama na bytě jsem si pak dala z alkoholu co jsem měla, pobrečela si, přejedla se a šla spát. Nevyspala jsem se, budila jsem se co hodinu.

V sobotu i v neděli jsem do sebe pravidelně rvala léky na uklidnění. Bez nich bych to nedala.

Teď je pondělí, už žádné nemám a zase to na mě padá.

Babička byla skvělý člověk. Veselý, pořád se usmívala. Bydlela s námi do mých 16 let, pak si ji vzala k sobě teta (nejmladší z tří dcer) do ústí nad labem, kde byla do letošního podzimu. To jsem se odstěhovala od rodičů a babička se nastěhovala do mého pokoje. Tehdy jsem ještě fotila na průkazy a pamatuju si, jak jsem ji u nás fotila. Fotku mám dodnes. Usměvavá paní s šedivými vlasy.
Na babičce bylo vidět, jak je ráda, že je zpátky u nás v Brně. Domů jsem jezdila cca 4x do měsíce... málo :( Byla jsem s babičkou málo... v Brně byla 9 měsíců, Byli jsme s ní na poslední Vánoce. Umřela ve věku 67 let.

Poslední den, kdy jsem s ní byla byl pátek před tou nehodou (ta se stala úterý po). Přijela jsem domů a naši měli zpoždění. Babiččce jsem dělala oběd. Byla jsem s ní cca hodinu sama. Jakoby to tam nahoře už měl někdo naplánované. Moje poslední vzpomínka na ni je tedy veselá.

Musím tu ještě říct, že mám skvělého taťku. Celý pátek a vůbec celou dobu byl skvělou oporou. Bez něj bych to v ten pátek nezvládla. Byl tam celou dobu se mnou a s bráchou. Viděl, že nás to hodně bolí a snažil se nás všemožně rozptýlit. Ne že by nás objal a řekl: To bude dobrý. Ne. On tam pro nás prostě byl. To je to nejlepší.
Taťka je veselá kopa, má skvělý smysl pro humor. Mám ho strašně ráda a vím, že se na něj můžu vždy spolehnout.

Mamka mi v ten den oporou být nedokázala. Naopak, pod vlivem situace a prášků mi řekla pár věcí, které mě ranily. Ale nijak se na ni nezlobím. Chápu ji.

V sobotu se za mnou v práci stavila babička z taťkovi strany. Přišla mě obejmout, popovídat si se mnou... dokonce mi koupila něco málo k jídlu (poznala, že nemám peníze už ani na jídlo). Bylo mi hned líp.

Pořád to bolí a strašně mi chybí. Nedokážu přijmout to, že už ji nikdy neuvidím. Že po ní zbyl prázný pokoj. Ztratila jsem kus sebe, svého dětství, své rodiny.

Budu na ni vzpomínat jen v dobrém. Hrozně mě mrzí, že nezažije moje děti, moji svatbu, že jí moje děti nezažijí. Ale budu jim o ní vyprávět.

Všechno to bylo náhlé, pro mě (mamka mi dost mlžila o jejím stavu, špatné to bylo celou dobu, ale ve mě živila naději, že se uzdraví)... hrozný šok. Nečekala jsem to. Už jsem si plánovala, jak za ní pak budu denně chodit do nemocnice.

Nemá cenu něco plánovat. Žít bysme měli tak, abysme pak ničeho nelitovali.

Vím, že článěk je dost zmatený. Je toho spousta, co bych chtěla napsat, ale nedokážu.
Svůj cíl do odjezdu nesplním, ale je mi to jedno. Potřebuji odjet, potřebuji si odpočinout a snad se z toho na dovolené nějak vzchopím.

Pokud máte nějakého člena rodiny, kterého vídáte málo... jděte za ním. Ta bolest a výčitky z toho, že jsem nebyla za babičkou v nemocnici. Ale mamka to se mnou myslela dobře.

Mějte se zatím krásně holky, držte se... já se zkusím ozvat ještě před odjezdem, ale nevím... možná se mi ale za pár dní podaří napsat smyslupnější článek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 we-can-do we-can-do | Web | 15. června 2015 v 10:30 | Reagovat

Upřímně je mi to líto, ted si zažila velký stres. VÍm a znám moc dobře tu boles, když zemře někdo blízký.
Upřímnou soustrast.
Posílám ti sílu a přeji ti at bolest v srdci brzo pomine a vzpomínáš na babičku jen v dobrém.

2 Em Em | Web | 15. června 2015 v 18:19 | Reagovat

Tady mohu snad dodat: Upřímnou soustrast a myslím to vážně!
Nějaký jídlo nemá vůbec cenu řešit, prostě prostě jsou důležitější a bolestivější věci. Podle mě ses s tím poprala statečně, drž palečky, ať je ti lépe :)

3 Jajinka Jajinka | Web | 17. června 2015 v 11:46 | Reagovat

Mrzí mě, že jsi zratila člena rodiny. Já nic takového zatím nezažila a velmi se bojím toho jak to unesu. Neumím si představit, že přežiju smrt svých rodičů na které jsem velmi fixovaná. Prarodiče nemám. Ty absolutně kašli na dietu, potřebuješ vitamíny, maso..prostě nabrat sílu, aspoň tu fyzickou.

4 little-big-mess little-big-mess | Web | 21. června 2015 v 20:29 | Reagovat

Naprostá pravda -> žít bysme měli tak, abysme potom nelitovali.

5 little-big-mess little-big-mess | Web | 21. června 2015 v 20:30 | Reagovat

A i když je to od mnohých pouhá fráze, upřímnou soustrast kočko! Věřím, že se všechno zase zlepší.

6 WaclawP WaclawP | E-mail | 17. ledna 2017 v 21:42 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na mono-diet-pro-ana.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama